Slavní rodáci města a okolí

Johann Gregor Mendel
(20. 7. 1822 Vražné-Hynčice - 6. 1. 1884 Brno)

Opat kláštera augustiniánů v Brně. Snad ani netušil, jak významné jsou jeho objevy tří zákonů dědičnosti, které se staly základem genetiky. Skromný vědec, křížící na zahrádce starobrněnského kláštera trpělivě celou řadu druhů rostlin, ponejvíce hrachu, dospěl k objevům, z nichž vyvodil zákonitosti o přenosu znaků z rodičů na potomky. Uznání plodů své mravenčí práce se nedožil. Církev jeho pokusy, které ne vždy potvrzovaly církevní dogmata, tolerovala. Zlom ve společenském pochopení a přiznání prvenství jeho objevům nastal až po roce 1900. Dnes se výsledky jeho výzkumů uplatňují nejen při šlechtění rostlin a živočichů, ale zejména v medicíně i v dalších vědních oborech. Genetika tvoří základ i pro současné vědecké pokusy o množení buněk či klonování.
Rodný dům Mendela v obci Vražné, místní části Hynčice byl je po celkové rekonstrukci od roku 2008 v plném provozu jako Návštěvnické centrum venkovského regionu Moravské Kravařsko. V původním rolnickém statku je také muzejní expozice, která vypovídá o životě a díle Mendela, i o kraji, ze kterého odešel na cestu poznání a vědy. Každoroční Slavnosti obce Vražné dokazují vážnost, kterou místní občané slavnému rodáku věnují. V Novém Jičíně pak zdobí Smetanovy sady pozoruhodný Mendlův pomník (sochaře Josefa Obetha - 1931), který překonal nepřízeň obou totalitních režimů.
 

Jan Ámos Komenský
(28. 3. 1592 Nivnice u Uherského Brodu - 15. 11. 1670 Amsterodam, pochován v Naardenu)

"Všichni na jednom jevišti velikého světa stojíme a cokoliv se koná, všech se týče" - tak zní moudrý a výstižný, a přitom stále platný citát z díla světového myslitele, teologa, biskupa Jednoty bratrské, pedagoga i politika, jenž usiloval o mír mezi národy, zatíženými kletbou třicetileté války. Komenského pedagogický odkaz v podobě povinné školní docházky a důraz na samostatnou práci žáků, zvláště pak na studium jazyků, je světově uznávaný. Také jeho pedagogické zásady a postupy, zejména názornost a úkol motivace ve vyučování, se dodnes uplatňují ve výchově a vzdělávání nejen u nás, ale i v řadě zemí světa. Duchovní dílo tohoto velikána žije i v našem regionu, kde ve Fulneku, jak sám prohlásil, strávil tři nejšťastnější léta svého života (1618-1621). Tady vzniklo dílo "Listové do nebe", zde začal pracovat nad "Mapou markrabství moravského". V oné době kvetly na Novojičínsku i jeho zásluhou další bratrské školy (v Mořkově, Suchdole n.O., Novém Jičíně, Starém Jičíně), které pomáhaly vzdělávat mládež. Pobyt Komenského v našem okrese připomíná Národní kulturní památka - areál bývalého bratrského sboru ve Fulneku.


František Palacký
(14. 6. 1798 Hodslavice - 26. 5. 1876 Praha, pochován v Lobkovicích)

Snad nejvýznamnější osobnost Novojičínska z pohledu českého národa. Prvního vědeckého historiografa českých dějin, filosofa, politika, nazývaného též Otcem národa, Františka Palackého, zrodila starobylá moravská, z větší části evangelická, obec Hodslavice. Jakoby tu duch Komenského našel v Palackém pokračovatele. Základ svého vzdělání Palacký získal v Kunwaldu (dnešním Kuníně), ve škole jiné významné osobnosti, pokrokové hraběnky Walburgy z Truchness-Zeilu. František Palacký položil základy moderní vědecké české historiografie s důrazem na ono velké dobrodružství, jimž je studium archivních pramenů. Význam Palackého však dodnes tkví v jeho lidských vlastnostech, v demokratických zásadách federalizace tehdejší rakouské monarchie jako aktuální výzvy k rovnoprávnému soužití evropských národů a národností, zatímco filosoficko-náboženské ideje dnes tvoří základ společné cesty všech církví, ekumenismu. Rodný dům Františka Palackého v Hodslavicích, Národní kulturní památka, svou novou moderní expozicí přibližuje život i dílo předního buditele národního uvědomění a Evropana současnosti.


Sigmund Freud
(6. 5 1856 Příbor - 23. 9. 1939 Londýn)

Pocházel z moravské židovské rodiny. Pobyl v Příboře jen první tři léta svého pohnutého a bohatého života. Možná právě ony tři příborské roky (a pozdější studentská návštěva) ovlivnily podvědomě vědecký růst zakladatele psychoanalýzy. Lékař, psychiatr a neurolog světového věhlasu založil svoji metodu léčení na technice volných asociací a výkladu snů. Jeho psychologická škola dalekosáhle ovlivnila vývoj v tomto oboru. Jak důležité jsou pro náš život sny, mapující vědomě či nevědomě naše dětské křivdy i úspěchy, je dnes známo na celém světě. A psychoanalýza, jako koncept vývoje osobnosti a způsob terapie duševních chorob, je v současnosti uznávanou součástí psychologie konečně i v našem státě. Ač téměř celý život prožil ve Vídni, umírá Freud v emigraci v Londýně, na útěku před zlobou německého fašismu. V příborské pobočce Okresního vlastivědného muzea vypovídá o Freudových osudech zajímavá expozice alespoň částečně splácející dluh svému slavnému rodákovi.


František Tomášek
(30. 6. 1899 Studénka - 4. 8. 1992 Praha)

Usměvavý, klidný, důstojný muž, plný vnitřního ohně, pevně věřící ve svou pravdu. Nepokořený a přesto plný pokory, od konce osmdesátých let veřejně bránil lidská práva a občanské svobody, odvážně vzdoroval totalitní moci. Duchovní, světící biskup olomoucký byl v padesátých letech čtyři dlouhé roky internován v pracovním táboře. Roku 1977 se stal kardinálem a o rok později pražských arcibiskupem. Vzezřením jakoby prostý, poddajný a moravský kněz, ve skutečnosti neobyčejně vzdělaný, moudrý, rázný, odvážný a skromný člověk s hlubokým sociálním cítěním. Ač velmi nemocen, vykonával veškeré pastorační úkony, jsa bedlivě sledován policií. Přesto odletěl do Říma na svatořečení blahoslavené Anežky České v roce 1989, aby se po návratu účinně zapojil do listopadové revoluce. Jeho prostřednictvím jakoby Anežka žehnala celému národu na cestě k opětovnému získání svobody. Na rodném domku ve Studénce připomíná pamětní deska, že právě tady přišla na svět jedna z největších postav moderních dějin církve v našem státě.
 

Zdeněk Burian
(11. 2. 1905 Kopřivnice - 1. 7. 1981 Praha)

Jméno akademického malíře a ilustrátora světového věhlasu zůstane již navždy spojeno s odvěkou lidskou touhou po poznání, v jeho případě po poznání pravěku. Tajemná štramberská jeskyně Šipka, kdysi dávno obydlí neandrtálského člověka, místo Burianových dětských her, ho inspirovala k pozdější úzké spolupráci s představiteli vědecké paleontologie, mimo jiné při rekonstrukci fosilních zvířat, člověka a rostlin, která záhy přesáhla národní rámec. Burianovy obrazy života pravěkého osídlení, ve kterých se fantazie prolíná s přísnou vědeckostí, zdobí četné světové galerie. Více než deset tisíc jeho ilustrací knih a časopisů stále okouzlují děti i dospělé svou realitou. Cesty to pravěku až k dnešnímu člověku vypovídají o jeho lásce k lidem bez rozdílu barvy pleti, jiné obrazy varují před zneužitím lidského důmyslu a před nebezpečím zničující války. Tato tolik aktuální výpověď Zdeňka Buriana zůstává živá dodnes. V malebném prostředí rázovitého městečka Štramberku nalezneme muzeum nesoucí jeho jméno, hojně navštěvované obdivovateli z celého světa.
 

Eduard Veith
(30. 3. 1856 Nový Jičín - 18. 3. 1925 Vídeň)

Umělec středoevropského prostoru, o kterém se dlouhá léta mlčelo. A přitom patřil, podobně jako Julius Berger či Hugo Baar, mezi výrazné představitele moravských Rakušanů či německých Moravanů ve Vídni. Ačkoli získával uznání svého malířského umění právě koncem minulého století, tedy v období vypjatého národního nacionalismu, patřil k oněm osobnostem, kteří mysleli a jednali bez národnostního podtextu. Eduard Veith, absolvent vídeňské Uměleckoprůmyslové školy, se řadí mezi představitele realismu závěru 19. století. Jeho dílo v podobě fresek či obrazů nalézáme v Bukurešti, Paříži, Berlíně, Vídni, ale také v Ostravě, Brně, Praze a pochopitelně i v rodném Novém Jičíně. V pražském Německém divadle (dnes Stání opera) zanechal památku v podobě malované opony a osmi nástropních obrazů. Podobně se podílel na výzdobě divadel v Ostravě, Brně, Berlíně a Vídni, Pražského Rudolfina či Mariatereziánského sálu vídeňského Hofburgu. Maloval na zakázku pro tehdejší mocné a bohaté mecenáše - Rothschilda, Gutmana, hraběte Seilerna - ale rovněž pro novojičínské Hückly, jimž vyzdobil rodinná sídla. Umělecký odkaz ve své době slavného středoevropana nás dodnes uchvacuje.


Albín Polášek
(14. 2. 1879 Frenštát p.R. - 20. 5. 1965 Winter Park na Floridě)

Sochař, profesor na Akademii krásného umění v Chicagu. Jeho dílo je rozeseto po celých Spojených státek amerických a také po Evropě. Svému rodnému kraji věnoval sochy "Cyril a Metoděj" a "Radegast", umístěné na Radhošti, městu Frenštátu p.R. dílo "Boj o život" a Lysé hoře sochu "Ondráše". Vytvořil první naši medaili "Svoboda, života národa", která byla ražena v Americe. Byl hrdým a odvážným strůjcem svého osudu a takoví vždy pobuřují. Pomník presidenta Wilsona, stojící před hlavním nádražím v Praze, byl proto za okupace zničen nacistickou zlobou. Socha jiného velikána evropského dění, prvního československého presidenta T. G. Masaryka, se rovněž z důvodu nepřízně totalitních režimů nestala ozdobou hlavního města naší republiky, ale skví se v americkém Chicagu. Svou silou kamene však Poláškovo dílo promlouvá dodnes. Stalo se po roce 1990 mostem přátelství a při navazování nových kontaktů a mezi Moravany žijícími v Americe a jejich potomky ve Frenštáte p.R. Právem obdivují návštěvníci tohoto podhorského města a Beskyd odkaz slavného rodáka.


Karel Kryl
(12. 4. 1944 Kroměříž - 3. 3. 1994 Pasov, pochován v Praze)

V srpnu 1909 zahájila v Novém Jičíně činnost česká knihtiskárna Kryl a Scotti. Záhy se stala velmi známá kvalitou svých tisků, zvláště bibliofilií veršů českých básníků. Firma, patřící mezi nejlepší tiskařské závody Československé republiky před 2. světovou válkou, musela ukončit svou činnost po mnichovském paktu v září 1938 a celá dynastie Krylů se i s tiskárnou kvapem přestěhovala do Kroměříže. Tady se narodil nejznámější člen rodu, básník, písničkář a hudební skladatel, v emigraci spolupracovník rozhlasové stanice Svobodná Evropa, symbol revoltující mládeže nejen roku 1968, Karel Kryl. Své dětství prožil ve městě rodových kořenů, Novém Jičíně, kam se vrátil při koncertování v Československu po listopadu 1989. Miláčkem národa se stal zvláště svými šansony, které básnicky, a přesto důrazně vyjadřovaly deziluzi a těžkou depresi po okupaci Československa v srpnu 1968. Karel Kryl zůstal hrdou a svébytnou osobností až do své nenadálé smrti v roce 1994. Malá pamětní deska uprostřed novojičínských Janáčkových sadů je vždy obložena květinami nezapomínajících občanů. A mnohdy v podvečer na různých místech tiše znějící kytara a zpěv mladých jsou důkazem toho, že Krylovy písně žijí. Jeho "Bratříčku, zavírej vrátka" zůstává nevyřčeným mementem Půlkacíře...